Jednou, když mi bylo asi šest let, slyšel jsem, jak ve vedlejším pokoji táta velmi pěkně chválí mého o dva roky staršího bratra za to, co "naprogramoval" v ControlWebu. Máma vařila a mě si v tu chvíli nikdo nevšímal. Pod tíhou této skutečnosti ve mně něco hrklo, já se zvedl od stavebnice a předvedl jsem před tátou a bráchou velice ubohý a trapný výstup. "Až já budu tak starej jako Dušan, budu toho umět mnohem víc!", koktavě jsem řval skoro se slzami v očích. Neumím to dodnes.
Ikdyž možná už dávno upadla v zapomnění, dostkrát jsem se za tyto slova styděl. Hned po jejich pronesení jsem si uvědomil, že byla naprosto ubohá.
V dnešní době se některé děti chovají podobně jako já tenkrát. Stejně hloupě a trapně. Problém je však v tom, že už to dávno nejsou děti. Jsou to mladiství přibližně mého věku. Přečtou si na internetu článek, se kterým nesouhlasí a hned se v jejich mysli honí fráze "ses debil, di do pi*e, vubec nic o tom nevis....atd.". Bohužel, co ukryto v zákoutích mysli, vzápětí s pomocí klávesnice objevuje se na monitoru a komentář je na světě. Na interpunkci, velká písmena nebo snad slovosled se samozřejmě nebere nejmenší ohled. A co je nejdůležitější na takovém komentáři: za žádnou cenu se nepodepisovat!.
Člověk neví, jestli se má takovému chování zasmát nebo se nad ním rozbrečet. Lidí tohoto typu je však zástup téměř nekonečný a člověku, který by se pousmál by úsměv rychle ztuhl. Marně si kladu otázku, jestli si uvědomují, jak se tím ztrapňují? Je jim to jedno? 

Ve vedrech jezte psí polévku

30.6.2007: Přísně utajovaný Bart Simpson ukáže pindíka (iDnes.cz)
17.7.2007: I Saddám si rád zakřepčí (iDnes.cz)
18.7.2007: Fenek .... hádejte co? (fenecek.blogspot.com)

Vy, kteří fenka znáte, určitě víte, co udělal 18.7.2007, ale nemohu si přece odepřít pohled na ty zklamané obličeje těch, kteří nadšeně čekali na to, až fenek něco ukáže nebo zakřepčí. Těmto oznamuji, že 18.7.2007 se fenek vrátil ze země, kde prší 275 dní v roce, slunce nezapadá a trollové dávají dobrou noc.
Šťastní ti, kterým jsem odsud napsal pohled, šťastnější ti, které zdravím dnes, neboť pohled dle mých informací ještě nedošel.

Samozřejmě jsem nezapomněl na svou milou povinnost oslavit ve dnech nedávných 12.výročí pojmenování formátu MP3, 30. narozeniny švédské korunní princezny Viktorie a 15.narozeniny Honzovy. K této příležitosti jsem si koupil mobil a objednal repráky. A kdyby ti to, Honzo, připadalo málo, ještě si k oslavě tvého významného životního jubilea dokoupím paměťovku a datový kabel.



A nakonec přidám radu ze země svodody, ze Severní Koreje: Ve vedrech jezte psí polévku.

Edit: Repráky jsem nakonec koupil tyto.

Je to už pár dní, co nám bylo na dva měsíce dovoleno opustit ústav pro mladé gynekology* a užívat si letních prázdnin. I přes to, že nemám tolik volného času, kolik jsem předpokládal, stihl jsem učinit několik důležitých rozhodnutí. Za zmínku jistě stojí, že jsem si konečně na mobilu vypnul budík, takže už se nebudím v 7, nýbrž jako každý zdravý člověk někdy v intervalu od 9. do 11. hodiny ranní. Druhé, neméně důležité rozhodnutí spočívá v tom, že jsem změnil hudební repertoár, který jsem ochoten poslouchat nebo ho dokonce poslouchám rád. Jedná se o tyto alba:

Three Days Grace - One X
Animal I Have Become

(toto samozřejmě není oficiální klip, ale týká se největšího záporáka Prison Breaku a to si nemohu nechat ujít)



Lostprophets - Liberation Transmission; Start Something
Can't Catch Tommorow


...a nakonec to nejlepší:
Sonata Arctica - Ecliptica, Silence, Songs Of Silence, Winterheart's Guild, Reckoning Night, For The Sake Of Revenge, Unia
FullMoon


*zdá se mi, že jistá skupina studentů se opravdu snaží naši školu změnit na výše zmíněné zařízení. Sice neznám přesná jména, ale náplň jejich práce je, že všude, kde mohou kreslí **** a sami se občas jako **** chovají (v tom možná spolupracují i s některými zaměstnanci školy :X )
(**** je má autocenzura. ten, kdo je idiot a nechápe, případně není idiot a chápe, ale chce utrpět silnou morální újmu (což zase svědčí o jeho slabomyslnosti) nebo je idiot, nechápe a jestě k tomu chce utrpět silnou morální újmu, nechť klikne sem --> .
POZOR! Kdo je idiot a nechápe důsledky silné morální újmy ať nekliká!

Společný sajdkáry

Ještě před tím, než mi věrní čtenáři, kterých stále ubývá, vmetou do tváře (nebo chcete-li do ksichtu), že už jsem už dlouho nenapsal a že i to, co se právě chystám napsat už je promlčeno, popříp. už probráno tolikrát, že už to nikoho nezajímá, chtěl bych se trochu obhájit. Měl jsem totiž poněkud nabitý program. Chvilka nicnedělání, půlhodinka flákání, denní dávka lenošení následovaná válením s možným spánkem ... člověk taky někdy musí jíst, že jo. Také jsem podlehl závislosti na Prison Breaku. No a ve volných chvílích jsem se taky musel naučit Němčinu za poslední půlrok, neboť mi bylo slíbeno "takové malé komisionální přezkoušení". K tomu sice nakonec nedošlo, prolez jsem jen s kecama o rodině a výletu ... no a jsme u toho, výlet. Třídenní školní výlet v Horní Plané na Šumavě.
Morální stránce věci už se věnoval Honza, já se tedy zaměřím spíše na to, co na nás na výletě čekalo a co nás neminulo. Začal bych už cestou na nádraží, kde jsem ke svému překvapení potkal spolužáka ze základky. Cestou budu ve svém vyprávění i pokračovat, tenokrát už však cestou vlakem. Rychlík 666 JUNÁK nás do Českých Budějovic dopravil vcelku rychle ("rychle" v tomto případě neznamená rychle, nýbrž "podle jízdního řádu"). Nějak se ale číslo 666 projevilo: Fráňovi, Bobovi a Ondrüxovi se společnými silami podařilo vyhodit z okna flašku slivovice. První opravdový problém se ale vyskytl až při cestě obligátním štrůdlem. Samozřejmě, že se podělal, takže bylo naší nemilou povinností čekat asi hodinu a půl na odtah. V tu chvíli se mi vybavila scéna z minulého roku, kdy jsme se z výletu vraceli a strávili pár desítek minut až jednotek hodin v rozpáleném vagónu Supercity Windobona, ve kterém zrovna vypadla klimatizace čekajíce na náhradu pokažené slovenské lokomotivy. Po ujištění, že podobné situace se stávají asi jednou za deset let se mi opět vybavila scéna, tentokrát z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Nakonec jsme ale ve zdraví dorazili do penzionu Kameňák, kde jsme měli strávit příští tři dny a čtyři noci. Jeho správce si pro svou postavu brzy získal přezdívku Conan. Nemohu nezmínit několik jeho nezapomenutelných hlášek (jsou seřazeny chronologicky a myslím že celkem dobře vyjadřují vývoj Conanova pocitu z nás):
micak: Jedny tyčinky
Conan: Tady máš dvoje a upaluj, loupežníku.

C: Klucíí, nejste vy náhodou pitomcíí, vole?

C: /naštvaně/ ...ale takovej mrdník jsem tady ještě neviděl! ... Já jsem taky studoval na Biskupským gymnáziu. Ale v Budějicích. A tam byla elita, co si toho vážila. Což vy teda nejste.

Ony tři dny jsme pak strávili chozením po okolí, po Českém Krumlově a po Plechým nebo poflakováním, lehárem a lelkováním. Někteří se pak snažili dosáhnout nirvány alkoholovým opojením, což mělo za následek Conanův projev, jehož útržek jsem uvedl.
Nudu při cestě do Českého Krumlova jsme opět vyřešili originálním způsobem: Po ostatních cestujících (další třídě, která byla zrovna na šk. výletě v horní Plané) jsme házeli Conanův toaleťák. Bohužel pak jedna dívka z oné třídy toaleťák vzala a vyhodila, čímž všechnu srandu zkazila.
Alkoholová otázka je myslím dostatečně probrána Honzou.
A ty věrné, kteří to dočetli až sem a kteří se zajímají o to, proč jsem dal tomuto článku takový nadpis odkazuji na slovník hantecu.

Bon Jovi - Lost Highway

Lost Highway je album, které jsem tento rok asi nejvíc očekával. Když už dříve bylo oznámeno, že album se bude nést v country stylu, trochu mě to odradilo, ale když byl vypuštěn (You Want To) Make A Memory, řek' sem si, že to nemusí být až tak špatný. Teď, když už Lost Highway našlo své pevné místo v mé mp3 a jeho kvality zkoumám každou hodinu němčiny, pokusím se o takové menší recenzi této "rockové desky s vlivem Nashvillu".

První písní alba je Lost Highway, která byla známa už dříve, neboť se objevila v soundtracku filmu Wild Hogs, který měl premiéru v březnu. Celkem se píseň líbí, není ani moc rychlá, ani zbytečně pomalá. Ovšem mám k ní pár výhrad: melodie třetí sloky je velice podobná "staršímu" hitu The Beatles I've Just Seen A Face. A pak na konci stejně sloky se mi přiliš nelíbí jak Jon zpívá "Let's go!". Připadá mi to jako nějaký zoufalý výkřik dítěte/důchodce, který právě přišel o iluze. Celkově dávám 6,5/10.

Jako druhá se představuje Summertime. Zezačátku se mi moc nelíbila, ale brzy jsem se do ní zaposlouchal. Žádné větší výhrady k ní nemám, hodně se mi líbí (možná taky proto, že se u ní tolik neprojevil "vliv Nashvillu"), 9/10.

(You Want To) Make A Memory. Sice nevím, jestli bylo dobré dávat ji jako pilotní (dal bych asi nějakou rychlejší), ale jinak tady není co řešit, nádherná pomalá píseň, 10/10.

Čtvrtá v řadě Whole Lot Of Leaving je nepříliš výrazná country píseň. Je určitě kvalitně zpracovaná, ale mě si příliš nezískala. Dávám 7/10.

We Got It Going On se od zbytku alba značně odlišuje. Tuto píseň by si asi příznivec country nepouštěl příliš často. We Got It Moving On je laděná spíše rockově, je také jediná, kde jsem zaslechl Richieho talkbox. Nezní nejhůř, ale je tu jedno veliké ALE, které ji v mých očích sráží o dost níž: "Brothers and sisters, we're here to come together as one and love everybody." Po tomhle už by se člověk ani nedivil, kdyby dostal do ruky tužku a petici proti čipové totalitě, popříp. proti strašidlům. 5/10

Any Other Day je velice pěkná píseň, dost podobná písním z alba Have A Nice Day. Nevím, čím to je, ale narozdíl od písní z HAND bych si tuto s radostí nezanotoval. Každopádně podobných jsem čekal víc, 8/10.

Seat Next To You je melodická, hodně hluboká. Dost se mi líbí, ale v "konkurenci" Make A Memory v albu trochu zaniká. 8,5/10

Everybody's Broken je typická Bon Jovi píseň. Velice pěkná melodie, kytara, moc se mi líbí. 9/10

Píseň Til We Ain't Strangers Anymore, nazpívaná s country zpěvačkou LaAnn Rimes je úžasná pomalá balada ze které je cítit množství emocí. K tomu přičteme nádherná kytarová sóla a máme nejlepší píseň Lost Highway. Jednoznačně 10/10. A dal bych i víc, kdyby to bylo možný.

Desátou písní je The Last Night. Moc se mi líbí melodie i text, další skvělá píseň v Lost Highway. 9,5/10

One Step Closer. Bylo těžké dneska v němčině nezačít zpívat ááááám uan step klousr, tato píseň k tomu vyloženě svádí. Nejpohodovější píseň alba, taky jedna z nejhezčích. 10/10

Album uzavírá I Love This Town. Při jejím poslechu si šlověk zase vzpomene, že poslouchá desku s country prvky. Též si uvědomuje, že country a rock jde skvěle skloubit. 9,5/10


Bon Jovi se povedlo zatraceně dobrý album. Písně, které se mi příliš nelíbily, byly převálcovány písněmi, ze kterých jsem nadšen. Lost Highway je velice povedené a krásně melodické album. Ještě jedna věc mi při prvním poslechu přišla poněkud nepovedená: V albu se velice často vyskytuje ten starý trik, že uprostřed písně se všechno ztiší, pár sekund je ticho a pak BAF! refrén. Celkové Lost Highway hodnotím 8,5/10.

Do Not Laugh

Ačkoli je konec školního roku blízko, školního stresu neubývá. Dnešní scéna s třídní knihou je toho důkazem.
Pro čtenáře neznalého nedávných událostí upřesním, že ke ztrátě třídní knihy došlo v pátek mezi 9:40 a 10. hodinou ranní v pátek, na kterýžto čas připadá přestávka mezi tělesnou výchovou a matematikou. Okamžitě byla učiněna opatření, která měla za účel třídní knihu nalézt: Zjištění, kdo dotyčný předmět viděl naposledy a kde, důkladné prohledání udaného místa, vyslechnutí svědků, zvážení a prověření všech možných alternativ. Bez úspěchu. Upřímně, z této ztráty si ještě nikdo nic moc nedělal, taky to nebylo poprvé. Resp. starosti měly pouze osoby za třídní knihu zodpovědné. Studená sprcha ovšem přišla se sdělením, že pokud třídní knihu dneska nenajdeme, nepojedeme na na příští týden naplánovaný školní výlet. Po pronesení těchto vět nastala věc v matematice opravdu nevídaná - hrobové ticho. A nebylo krátké, což vypovídá o vážnosti situace. Pesimisté měli okamžitě jasno - nikam nepojedem. Realisté odpadli až po opakoveném (a důkladnějším) hledání, které jsme prováděli po čas přestávek. O volné hodině, kdy už jsme byli v koncích a už jsme hledání vzdali, kráčeli jsme s Honzou a Matúšem do knihovny. Najednou Matúš začně něco lovit za topením a hle, vytáhne naši třídní knihu.

Zatímco všichni řeší KDO ji tam dal, dle mého názoru je mnohem větší záhada JAK jsme ji mohli najít. Sice jsme ji předtím hledali jak debilové, ale nakonec jsme k ní stejně přišli jak slepej k houslím. Šance, že pouze půjdem do druhýho patra, což je místo na nalezení třídní knihy velice nepravděpodobné, a třídnice nám sama skočí do ruky je, řekněme si to na rovinu, malá*...
Tím nechci obviňovat Matúše z toho, že na nás hrál divadýlko a celou dobu měl třídnici u sebe, pouze vyjadřují své nepochopení situace.
Ale to jsem se zase rozepsal nad něčím, nad čím jsem to neměl v plánu. Původní a jediný smysl tohoto článku měl být...Ale raději nebudu prozrazovat, aspoň mám téma na příště.

*možná trošku větší než tady.

ICQ aneb jak být anonymní debil

Icq používám hlavně jako způsob domluvy, případně pokecu s kamarády. Ovšem, jak se zdá, ne každý si o icq myslí totéž.

Těžko se člověku stane, že ho na ulici potká třináctiletá dívka toužící s ním mluvit o svých problémech. Na icq je toto věc zcela běžná. Holky z Práglu asi nemají nic jiného na práci, než aby se bavili s lidmi, které nikdy neviděli, o tom, že jim rodiče ve třinácti nechtějí povolit piercing, že po nic spolužák házel jogurt, ale přitom je balí, tak jak je to možný nebo jak Tokio Hotel změnil jejich život. Tato děvčata také zřejmě neví, co chtějí, takže občas vznikne zajímavá konverzace jako například tato:
********* (19:35:53 4/04/2007)Authorization Request
Prosím, autorizujte můj požadavek a přidejte si mě do vašeho seznamu kontaktů. ICQ#: *********
[nick] (19:54:15 6/04/2007)
You were Added
[nick] (19:58:24 6/04/2007)
kdo si?
Pudl (19:59:00 6/04/2007)to bych se mozna mel ptat spis ja...
[nick] (19:59:23 6/04/2007)no ja newím!
[nick] (19:59:28 6/04/2007)kolik mas roku?
Pudl (19:59:50 6/04/2007)kolik ty?
[nick] (20:00:32 6/04/2007)to je jedno ja si te vymazu a ty me taky ju?
Opravdu nevím, co je na tom tak uspokojujícího.

Jiná dívčina se mi při podobném schématu konverzace svěřila, že je jí 15 let. Podivil jsem se nad tím, protože v detailech uživatele měla uveden věk 16. Poté, co jsem byl poučen, že "to je jen tak" z ní vypadlo, že je jí vlastně 12. Je též zajímavé, že tato slečna má přibližně každý měsíc jiný nick. Upřímně, ani bych se nedivil, kdybych zjistil, že jsem se bavil se sedmiletým schizofrenickým transsexuálem.

Poměrně zábavnou jsem shledal tuto otázku, na níž jsem byl též tázán: "hele, co tim jeden klukcina myslel, kdyz mi dnes rekl, ze je mi videt pod sukni?" Myslím, že to snad nepotřebuje komentář.

Ale aby se dívky necítily poníženě, že z jejich řad vyšla taková individua, uvedu ještě jeden případ. Ten se mi ani nesnažil namluvit, že má piercing v obočí, ani se nezeptal, jestli ho balí ten kluk, co mu hodil penál do koše. Důvod vyžádání mé autorizace byl mnohem prostší: "no já sem si tě přidal protože sem ratlík a ty pudl...mám i boxera atd."

Ovlivněn úžasným fejetonem Pömsta, napadá mě teorie ne nepodobná teorii Tomáše Baldýnského: Jde o tajnou akci naší vlády, která má za cíl omezit počet sebevražd. Po rozhovoru s takovým člověkem si člověk prostě nemůže říct, že za nic nestojí. V případě, že se mýlím, bohužel musím konstatovat, že debilita na internetu se šíří závratnou rychlostí.

Změna

S ICQ5 jsem vyžíval asi půl roku. Tenkrát pro mě icq bylo něco úplně nového. Po onom půl roce jsem přešel na QIP a k používání ICQ5 nebo později naprosto odporného ICQ5.1 už by mě asi nikdo nedonutil. S "pětjedničkáři" taky přišel nový problém: Úplné znemožnění komunikace s nimi s pomocí smajlíků. Ačkoli jejich změna na staré dobré smajlíky z ICQ5 je velice jednoduchá, spousta lidí nadále kryje své odporné 5.1 smajlíky a nedá na ně dopustit (přitom nevěřím, že by se někomu líbily a pokud ano, dotyčný zřejmě nemá žádné estetické cítění). Naštěstí ICQ6 vrátilo defaultní smajlíky do starých kolejí (ale bohužel také skoro nikdo z mého contactlistu z 5.1 na 6 nepřešel). Ale to jsem, pln rozhořčení nad hnusotou a kyčovitostí 5.1 smajlíků, trochu odbočil. Teď každopádně nastala situace podobná přechodu z ICQ5 na QIP, a totiž přechod z QIPu na Mirandu.
Mirandu už jsem zkoušel předtím několikrát. Vyzkoušel jsem vždy pár packů, ale v každém mi něco nevyhovovalo, něco se mi nelíbilo a já neměl trpělivost si to, jak říkají drsňáci, customizovat (což znamená wočekovat pluginy a ty, co mi vyhovují tam nechat, aby mi to připadalo cool). Až předevčírem jsem na bratrův podnět vyzkoušel BigMuscle's Miranda Pack a na tom mi vyhovovalo v podstatě vše.
Hned jsem provedl pár (zvláště kosmetických) změn a nyní jsem s Mirandou opravdu spokojen. Jelikož jsem použil tmavší skiny Mirandy, což mi nesedělo se skinem Windows, změnil jsem skin Windows na Microsoft Zune. Pak jsem ještě použil novej skin do Opery a Winampu. Nakonec to dopadlo takhle:


Jen doufám, že z toho nedostanu depresi...

Breaking Benjamin

Když jsem o letních prázdninách r. 2006 poprvé shlédl I'm Still Seeing Breen, byl jsem uchvácen. Ostatně jako asi každý, kdo toto video viděl a hrál Half-Life 2. Paulu Marinovi se naprosto skvěle podařilo vystihnout atmosféru HL2. Zezačátku úplná bezmoc, nejistota a strach z režimu po té přechází v obrovské povstání. Při záběru na koně se mi vždy vybaví scéna ze hry, kdy v rozbořených budovách City 17 povstalci bojují proti striderům a všudypřítomným vojákům a s děsem v očích řvou "THE HORSE! HEAD FOR THE HORSE!!", prostě nádhera. A to vše za úžasného hudebního doprovodu Breaking Benjamin. Komu by neběhal mráz po zádech při záběru na cedulku Ravenholm se slovy "You're so cold, but you feel alive..."? Kdo by zůstal klidný při demonstraci moci a teroru "našich dobrodinců", když při tom zní "Show me how defenceless you really are."?
No zkrátka přes toto video jsem se dostal k poslouchání Breaking Benjamin. Hned jsem si sehnal obě jejich alba Saturate [2002] a We Are Not Alone [2004] a na Phobiu jsem byl natěšenej jak malej kluk na nový LEGO (moc dlouho jsem ale čekat nemusel, protože shodou okolností Phobia vyšla jen pár dní poté, co jsem BB začal poslouchat, konkrétně 8.srpna). No ale všechno jednou omrzí a vhledem k tomu, že jsem si BB pouštěl několikrát denně, za pár (desítek...nevim, nemám představu) týdnů se tak stalo.
Včera, když jsem poslouchal starší tvorbu Sum 41, se mi nějak do playlistu dostal i BB. Jelikož jsem už delší dobu nic moc neposlouchal (teda až na Rise Against, od kterých se mi začalo líbít album Siren Song Of The Counter Cult, který mi předtím přišlo moc tvrdý. Momentálně čekám na Lost Highway od Bon Jovi a Underclass Hero od již zmíněných Sum 41), zaradoval jsem se a teď to zas poslouchám furt.
Ještě stojí za zmínku vznik jména skupiny: Frontman se jmenuje Benjamin Burnley. Ještě než působil ve skupině, zpíval na nějaké akci se zapůjčeným mikrofonem, který se mu podařilo rozbít. Majitel mikrofonu poté pronesl "Thanks to Benjamin for breaking my fucking mic." a jméno bylo na světě.

London 2007

Odlet proběhl celkem v pohodě. Jen ve Fráňově batohu se skrývala velice nebezpečná Marska. Ačkoli měl personál jistě chuť, přemohl se a Fráňovi ji vrátil. Následoval můj první let, který jsme taky přežili ve zdraví. Po dlouhé a nudné cestě ze Stanstedu do Londýna na nás eště čekala neméně nudná cesta do hotelu (ještě s přídavkem v podobě čtvrthodinového čekání na ulici, než se zjistilo, kterým směrem je metro). V metru jsme mohli poprvé obdivovat slušnost a čistotu Londýna. Když totiž v Londýně do někoho vrazíte, on se Vám ještě omluví. Kdyby se to stejné stalo v Brně, jediné, čeho bychom se dočkali by byla fráze "Co děláš, pi*o!", ti slušnější by se pouze zatvářili kysele. V metrech a tunelech atd. je pak úplně čisto, žádný odpadky, tagy atd. Ne jako u nás, kde si každej debil koupí sprej a jde nakreslit kosočtverce na všechny zdi, co zná (nechci tím odsuzovat všechny street-artery, někteří jsou fakt dobří a dosti zdem to prospívá, ale hodně jich je jenom "kosočtvercového", nebo "rádoby-tagerského"typu" - rozuměj prasata, kterým není blbý počmárat novou fasádu sousedova baráku).

Když jsme zřeli hotel, ještě jsme byli celkem v pohodě, zvenku vypadal celkem normálně, žádnej přebytečnej luxus, ale nic hroznýho. Místo klíčů jsme dostali karty podobný kreditkám, tak to taky vypadalo nadějne. Jenže všechna očekávání záhy padla. Hlavní schodiště bylo požární schodiště s kobercem. Pokoje byly strašně malý, na 6 metrů čtverečních se muselo vejít 6 lidí. Postele strašně vrzaly, záchod skoro nesplachoval (aby spláchl, musel se "napumpovat"). Ty slavný karty se každou chvíli podělaly, tak člověk musel valit na recepci je vyměnit. Snídaně byly každej den stejný (a stejně hnusný). No prostě hrůza.

První den jsme pak prohlíželi Londýnské památky (ostatně stejně jako celý pobyt). Jenže jsme dostali průvodkyni původem z Polska, která vůbec neuměla mluvit. Ne, že by se tomu nedalo rozumět, ale výslovnost byla nemožná. Program byl celou dobu v podobném duchu, v sobotu jsme také prohlíželi Londýn (ale tentokrá už s jiným, dost dobrým průvodcem), v neděli Cambridge a v pondělí jsme navštívíli Greenwich, London Eye a nějaký muzea.

Třešničku na dortu Royal Bayswater Hotelu, kde jsme byli ubytováni, nám místní nachystali na pondělí večer. Když jsme přišli na pokoj, první co se ozvalo bylo "Ty vole, tady je uklizeno.". Naštestí uklizeno nebylo, jen někdo naházel hadry na jednu hromadu. Ostatní ale dopadli hůř: Dva pokoje úplně vystěhovali. Obyvatelé těch pokojů pak museli hodinu čekat na recepci, nevěda zda ještě svoje věci uvidí. "Naštěstí" se ukázalo, že ty zavazadla jsou pouze naházená v pytli. Vystěhovaným se pak dostalo jiných pokojů. Ale důvod tohoto vystěhovnání nikdo pořádně nevysvětlil. Prostě královské ubytování, no...

Odlet pak proběhl taky v pořádku, jen Ráďa musel vyhodit dežik nebo co to bylo za 400,-, protože ho měl v přiručním zavazadle a Fráňovi zase vyházeli batoh, protože tam měl pomazánku v tubě, kterou zabavili (čímž jsem byl poškozen i já, protože jsem měl domluveno, že v letadle mi Fráňa jeden chleba s pomazánkou věnuje za to, že jsem mu dal 5 pencí.).

Celkově se mi ale pobyt dost líbil, jsem spokojen. Londýn je pěkný město, možná se tam ještě podívám.

A ještě tady přihazuju fotky:

London 2007

SPRING, BILL, SPRING!

Ačkoli můj blog nemá za cíl být suprovým blogískem o Tokio Hotýlku, snad mi bude odpuštěno, když o Tokio Hotýlku něco napíšu. Nebudu psát o celé kapelce, nýbrž jenom o jedné písničce, resp. klípečku, který se jmenuječke - pardon, jmenuje Spring Nicht (v překladu "Neskákej"). Nebojte, nejsem masochista, ke shlédnutí klipu mě přiměl tento článek, spolu s nudou a snahou nebýt pozérem.
Po vizuální stránce je video dost pěkně zpracované. Jen ten Billíšek jim to tam kazí, zase trošku zhnusněl. To ještě umocňuje moment, kdy je Billíšek na scéně hned třikrát.
Jinak se žádné velké překvapení nekonalo, hudba je pořád hodně slabá a i při nejlepší vůli nejde mít potěšení z poslechu takového braku. Ale o jedné věci se musím zmínit: Když milouští chapečci začali hrát, nemohl jsem se zbavit dojmu, že se někde stala chyba a někdo přiřadil k videu Spring Nicht hudbu od The Rasmus - Not Like The Other Girls.
Že se občas někde něco obšlohne, to se stává, tak například Space Travel od Yellowcard má stejnej náběh na refrén jako Nobody's Home od Avril. (Jó, tenkrát ešte celkem uměla zpívat, to, co zplodila v The Best Damn Thing už je hrůza... ) Ale tam to aspoň není tak markantní, kdežto Tokiáčci začali úplně stejně jako Rasmus, kterýmu nesahají ani po kotníky. No, nezbývá než křičet "SPRING!".

Zpátky doma

Za předpokladu, že větština z pravidelných čtenářů tohoto "naprosto suprovního bločku*" studuje na BiGy, mohu říct, že většina z Vás asi ví, že 23.4 se na BiGy konaly přijímací zkoušky. Tudíž studenti navštěvující toto vzdělávací zařízení mohli na jeden den přestat navštěvovat. Když řeknu, že dvacátý třetí den měsíce dubna je pondělí, ti bystřejší z Vás už si možná uvědomili, že (jsme) měli tři dny volna.
Někdo z mých nejbystřejších opatovských kamarádů nakonec vymyslel, že by se ony tři dny daly využít k třídennímu výletu do Opatova. Po chvíli ale přišla studená sprcha v podobě zjištění, že ten termín už má zamluvená pí. prof. Helceletová pro výlet se svou Tercií B.
Někdo z mých nejbystřejších opatovských kamarádů nakonec vymyslel, že by se ony tři dny daly využít k třídennímu výletu do Opatova, kde bychom přebývali v symbióze s pí. prof. Helceletovou se svou třídou Tercií B. Tak bylo plánováno. Pak ale pí. prof. Helceletová neočekávaně odjela do lázní (ale bez své třídy Tercie B). V tu chvíli svitla naděje, že bychom mohli mít celou faru v Opatově pro sebe. Až skoro do odjezdu ale nebylo jisté, jestli tomu tak opravdu bude, nebo jestli Tercie přemluví někoho, aby s ní jel místo pí. prof. Helceletové.
Nakonec se stalo, jak se stalo. No a stalo se tak, že se stalo to, že jsme jeli bez Tercie B. K samotnému pobytu toho moc neřeknu, snad jen, že se mi tam strašně líbilo, ostatně jako při každé návštěvě Opatova. Jen jednu věc bych snad vytknul, a totiž, že Mates donesl CD s různými diskofiliemi, ze kterých se dala poslouchat pouze ABBA. V konečném důsledku se to projevilo tak, že se každou chvíli ozývalo "Gimme gimme gimme a man after midnight...", případně "One of us is crying, one of us is lying...", ať už v podání celkem zdatných vokálů zpěvaček ABBY nebo méně zdatných vokálů nějakého účastníka pobytu.
Polovina účastníků pobytu (v číslech jsou to čtyři) však musela v neděli večer odjet, neboť nestudují na BiGy/studují na BiGy, ale stejně museli odjet.
Pondělí jsme pak strávili úklidem fary a 13,5km "pochodem" do Okříšek na vlak s batohy na zádech (bohužel neprošel můj návrh jít dalších 13km až do Třebíče). Cesta vlakem byla nakonec jedna z nejzábavnějších chvil tohoto výletu. Pak už jsme ale do nozder nasáli známý brněnský smog a věděli jsme, že jsme doma.

Ještě jeden poznatek s tématem vůbec nesouvisející: Sum 41 dnes (nebo možná ž dřív) vypustili první song z alba Underclass Hero, které vyjdev létě. Možnost poslechu zde.

*pokoušel jsem se napodobit mluvu 13ti letých blogerek

Omyl

Říká se, že když člověk při nějaké tvořivé činnosti nemá nápad o čem by psal (kreslil, skládal hudbu...) a vůbec ho zmíněná tvořivá činnost nebaví, je nejlepší počkat a inspirace přide sama. Bez nějakého většího záměru jsem se zachoval podle tohoto hesla. Každopádně teď jsem zpátky a hodlám opět přispívat. Neříkám, že pravidelně, ale jednou za čas se tu snad něco objeví.
Teď mě inspirovala jedna krajně nemilá záležitost, ve které figuruje hlavně multifunkční zařízení Hewlett-Packard 1315 (jak to zní honosně), jeho zástrčka do zásuvky a tlačítko reset. Potřeboval jsem (teda potřeboval to spíš Honza, mě to bylo celkem jedno) oskenovat pár věcí do školy. Věc poměrně rutinní a běžná. Po zapnutí zařízení na mě vyskočilo upozornění, že byla vložena nová tisková kazeta a je potřeba ji zarovnat. Nuže, pln nadějí, že vše bude fungovat, jak má, klikl jsem na tlačítko "zarovnat". Po té mi prostřenictvím dalšho otravného okna bylo sděleno, že po zarovnání se má vytisknout testovací stránka, na které se zjistí, jestli je zarovnání spravné. Aniž bych mu to povolil, zařízení začalo chrlit testovací stránky jednu za druhou. Od zbytečného plýtvání inkoustem mě zachránilo pouze to, že si ten krám neumí vzít papír (vždy je nutno mu ho strkat po jednom hluboko do chřtánu a odklikávat chybové hlášky "tiskárně došel papír" ... většinou se zadaří).
"No nic, to teď nebudu řešit, ke skenování tisknout nepotřebuju, " myslel jsem si naivně. OMYL, se zařízením nadrženým na testovací stránky můžu tak akorát hrát baseball nebo nadávat na Jyrku P. Zařízení údajně používá jiný program (ano a tiskárna u něj má nevyřízenou zakázku 500 testovacích stránek). Po této zkušenosti jsem hledal záchranu v tlačitku reset. Nějakou změnu to vyvolalo, ovšem ne zrovna tu, po které jsem prahnul: 500 testovacích stránek nejspíše nebylo dodáno v termínu, tak "jiný program" usoudil, že chyba bude v tiskové kazetě. Zarovnat už ji zkoušel, tak na to tentokrát šel od podlahy a stěžujíce si na absenci kazety cpal mi na monitor ceník...

Tátovi se pak večer podařilo nějakým záhadným způsobem utišit tiskárnin absťák po testovacích stránkách, takže Vám mohu ukázat, jak taková testovací stránka vypadá:

Myslíte, že už jsem skončil? OMYL, ještě sem vetřu malé rádoby-dílko:

Další kousek z fenkovy dílny.

v2:

Dr.House (2)

21.díl první série "Three Stories" mě moc nenadchl a chvílemi by se dalo říct i nudil. To mělo za následek, že moje nadšení do Dr.House pomalu ochabovalo. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem jeden díl vynechal. A kvůli přetáhnutému limtu přenesených dat díky kterému už 2 týdny vyžívám s 256kbps se mi nechtělo ani si tento vynechaný díl stahovat. V neděli jsem to však napravil a podíval se znova na díly od Three Stories (včetně) dál. Musím říct, že House u mě suverénně obhájil místo nejlepšího amerického seriálu.
Protože 1.díl 2. série na nejmenovaných warez fórech k dispozici se dvěma zvukovými stopami, mohl jsem porovnat český a anglický dabing. Nebylo to jednoduché, některé scény mi přišly lepší česky (např. Co ten váš novej sekretářka, seznamku už zavřeli?), ale někdy český dabing prostě nesedí ke gestikulaci (např. You know why people are nice to other people? Oh, I know this one, because...). Nakonec jsem ale došel k závěru, že anglický je mi sympatičtější. Kvůli již zmíněné gestikulaci a také kvůli skvělému Housovu hlasu, který je sice i v češtině dobrý, ale na hlas Hugha Laurieho to nemá. Jelikož ale anglicky nechytám všechno, tak budu nadále sledovat House česky, resp. udělám kompromis a podívám se nejdřív česky a pak, když už budu vědět o co jde, anglicky.

Trošku z jiného soudku...

Už je skoro tradicí, že když se svůj výtvor podívám druhej den, nelíbí se mi a něco musím upravit:

Čí só hode...

Tady se slaví! Dneska se psala poslední písemka dnešního týdne. Pravda, nedopadla úplně podle mých představ... Nejdřív me paní profesorka naštvala tím, že písemku měla již předtištěnou, takže jsem si nemohl dopřát to zadostiučinění přemluvit ostatní, aby místo skupiny "A" a skupiny "B", napsali skupinu "A" a skupinu "ÉÉÉ". Samotná písemka taky probíhala zajímavě. Paní profesorka mě totiž naučila příliš nad příkladem nepřemýšlet, protože jakmile nad ním začnu přemýšlet, hned to začne ztrácet smysl a do hlavy se mi vtloukají myšlenky říkající "A jak to sakra může takhle fungovat? Dyť to je blbost!". Nostalgicky vzpomínám na hodiny s panem profesorem Hamingerem, kdy to fungovalo naopak. V dnešních hodinách chemie platí heslo, kterým mě krmily dotazníky ELSPAC: Co Tě napadne nejdřív, to je správně. Ovšem dneska se mi to z pomocí tohoto hesla moc nepovedlo. Měl jsem za úkol spočítat objem roztoku. První mě napadlo, že musím spočítat hmotnost, z té potom s pomocí hustoty objem vypočítám. Načež jsem do vzorečku m=M*V*c dosadil dané hodnoty, "V" jsem určil 1l, jak se to dělává, když není možno objem jinak spočítat. Poctivě jsem spočítal hmotnost, neméně poctivě i následně z této hmotnosti objem...až když mi ten vyšel 1l, začínal jsem tušit, že někde někdo něco podělal. No chyba nakonec byla samozřejmě na straně papíru, protože mi dostatečně jasně nepřipomněl, ze hmotnost mám zadanou.
Potom mě vytočila ještě druhá věc. V hudební výchově po zapění několika písní jsem už věděl, že dneska mi to nějak nezpívá a že to není vončo. Ovšem až pár minut před přestávkou při vybírání další písně zbytkem třídy, když jsme s Honzou začali zpívat známý duel "Čí só hode, naše hode, poďme stará do hospode, hojája, hojája, hojajája!", jsem pocítil, že opravdu nevyužívám svůj hlasový potenciál a tím pádem si nedokážu navodit pocit pořádně vesnické pařby se vším všudy. Vždycky, když jsem se do toho zpěvu chtěl opravdu položit a procítěně se představovat maloměstskou párty s hektolitry na černo pálené slivovice, mě zasáhla škrábavá bolest v krku. No asi to pořeším kloktáním slanou vodou a jinými nelibými tekutinami. Ale až zas nabudu hlasu, to pak bude vodvaz!
No a nakonec dodám, že jsem si dneska poslechl první skladbu z připravovaného alba Lost Highway od Bon Jovi - (You Want To) Make A Memory. A sakra se mi to líbí! Můžete okoštovat zde.

fenek začal poslouchat za****** popík!

Kdo by tomu věřil, že fenek, kterej poslední dobou ujížděl na Linkinech a Sum41 začne poslouchat popík? No vidíte a je to tady! Už dobrej týden totiž poslouchám Poets of the Fall. Upřímně se divím, že jsem se o této skupině nedověděl už dřív. Přitom to nejsou žádný béčka, už druhej rok po sobě vyhráli cenu nejlepší finské skupiny; to znamená, že "porazili" takovou konkurenci jako The Rasmus nebo H.I.M.. A kdo že teda může za moje "přeorientování"? Max Payne. Teda vlastně jeho soundtrack. To mi taky připomíná, že letos má do kin přijít film Max Payne...nebo alespoň v roce 2005, když licenci koupila Liška dvacátýho století, se říkalo, že v roce 2007 bude hotovej. Všude se sice objevují "official trailers", ale nakonec jsou všechny "fucking fake crap". Na wikipedii datujou premiéru na April 2007, tak se nechme překvapit.
Jo a kromě POTF se taky fenek veze na vlně popíku od Good Charlotte s názvem Good Morning Revival.

Když se Mizi chlubil, že stvořil sig s tématikou WW2, očekával jsem trochu víc, než to, co z toho vzniklo. Pokusil jsem se proto zkusit něco se stejnou tématikou. Sice to nedopadlo úplně jak jsem si představoval, ale nejhorší to snad taky není.

v2:

Szukasz polskie gry?

Nedávno jsem dohrál skvělé Call of Juarez od polského Techlandu. CoJ sice bylo hodnoceno vesměs 70-80%, já bych mu klidně dal 85%, možná i trošku víc za výborný příběh, úžasného reverenda Raye a perfektní atmosféru. Včera jsem dorazil Infernal od Playlogicu (z Polska, samozřejmě). Je to vcelku povedená akční hra z pohledu 3.osoby. Když překousnete fakt, že nebe a peklo proti sobě bojují s pistolemi, samopaly a plamenomety, můžete se celkem slušně bavit. Pro příběh je totiž slovo "uhozený" poněkud slabé: Ryan Lennox, dříve pracující pro EtherLight (rozuměj nebe), byl vyhozen pro přílišnou brutalitu a protože byl příliš dobrý, EtherLight na něho spáchal takový menší atentát. Jenže Ryan přežije a následně začne pracovat pro Abyss (neboli peklo). Všechno se točí kolem jednoho přístroje sestrojeného agenturou EtherLight, který je schopen ovládat lidskou mysl. To se samozřejmě nelíbí Abyssu, který chce přístroj získat. Takže nakonec není dobré ani nebe (chce lidi připravit o svobodnou vůli) a ani peklo není tak špatný (pracujete pro něj Vy a Vy přece špatný nejste) Dalo by se trochu přirovnat k citátu "Když chcete, tak nechtějte a když nechcete, tak chtějte - bude to tak lepší pro Vás i pro Vaše okolí."(by micak) . Pokud vám to i teď připadá celkem normální, tak jistě změníte názor po vyslechnutí konce příběhu: Ryan zabije vrchního anděla, pak i ďábla, rozbije výše zmíněný přístroj a se slovy "We did it." opouští bojiště. To by se zase dalo přirovnat k citátu "Voni prostě chtěli vyjebávat s náma, tak jsme vyjebali my s nima"(citát z nejlepší české hry - Mafie). Větší hovadinu už si chlapci z Polska vymyslet nemohli. Co však dělá Infernal zajímavou hrou jsou Ryanovy pekelné schopnosti. Dokáže totiž vysávat duše nepřátel, střílet ohnivé kulky, ovládá telekinezi a teleportaci, což je velmi využitelné. Nakonec je Infernal celkem dobrou originální oddechovou hrou. A když na chvíli přestane bavit, pořád máme Solitaire.