Soundtrack

Nedávno jsem slyšel, jak si bratr pouštěl soundtrack ke Gladiátorovi. To mě zas tak nepřekvapovalo, na disku smrděl už dlouho. Překvapovalo mě však, že se mi ten soundtrack líbil. Nikdy bych do sebe neřek, že budu poslouchat takový orchestrální pakárny...
Druhej den, když jsem se vzpamatoval z šoku, sem si řek, že nemám co poslouchat, tak si taky stáhnu nějakej ten soundtrack. Do oka mi padl Blood Diamond OST (Krvavý diamant)*. Na tomto filmu jsem byl asi před měsícem (sakra, to už je tak dlouho?) a dost se mi líbil. Po ost jsem tedy doslova skočil. Jak se k mým uším dostala hlavní melodie BD, byl jsem nadšen. Trochu mi to připomíná Schnappiho... V mnoha skladbách se totiž vyskytuje hlavní motiv, akorát v jiném podání. Jednou kytara, pak klavír, bubny, orchestr nebo domorodé hlasy. Narozdíl od Schanppiho je ale motiv BD pěkný a velice dobře se poslouchá i po x-tém opakování.

Při poslouchání "Thought I'd Never Call?" z BD OST mi přišla do hlavy další myšlenka. V mnoha filmech je až moc vidět snaha zavděčit se všem. Ta se většinou projevuje nějakou romantickou zápletkou nebo romantickým momentem na konci filmu. V případě Kravého diamantu to byl onen telefonát Dannyho Archera Maddy Bowenové. Jestli mě měla ta situace rozbrečet, tak se to vůbec nepovedlo. Naopak to působí velice kýčovitě a pouze to kazí dojem z jinak skvělého filmu.

*čtenáře samozřejmě nemám za debily, překlad je zde pouze pro neangličtináře, anonymní pisatele idiotských komentářů a lidi, co si loupou banán od stopky.