Do Not Laugh

Ačkoli je konec školního roku blízko, školního stresu neubývá. Dnešní scéna s třídní knihou je toho důkazem.
Pro čtenáře neznalého nedávných událostí upřesním, že ke ztrátě třídní knihy došlo v pátek mezi 9:40 a 10. hodinou ranní v pátek, na kterýžto čas připadá přestávka mezi tělesnou výchovou a matematikou. Okamžitě byla učiněna opatření, která měla za účel třídní knihu nalézt: Zjištění, kdo dotyčný předmět viděl naposledy a kde, důkladné prohledání udaného místa, vyslechnutí svědků, zvážení a prověření všech možných alternativ. Bez úspěchu. Upřímně, z této ztráty si ještě nikdo nic moc nedělal, taky to nebylo poprvé. Resp. starosti měly pouze osoby za třídní knihu zodpovědné. Studená sprcha ovšem přišla se sdělením, že pokud třídní knihu dneska nenajdeme, nepojedeme na na příští týden naplánovaný školní výlet. Po pronesení těchto vět nastala věc v matematice opravdu nevídaná - hrobové ticho. A nebylo krátké, což vypovídá o vážnosti situace. Pesimisté měli okamžitě jasno - nikam nepojedem. Realisté odpadli až po opakoveném (a důkladnějším) hledání, které jsme prováděli po čas přestávek. O volné hodině, kdy už jsme byli v koncích a už jsme hledání vzdali, kráčeli jsme s Honzou a Matúšem do knihovny. Najednou Matúš začně něco lovit za topením a hle, vytáhne naši třídní knihu.

Zatímco všichni řeší KDO ji tam dal, dle mého názoru je mnohem větší záhada JAK jsme ji mohli najít. Sice jsme ji předtím hledali jak debilové, ale nakonec jsme k ní stejně přišli jak slepej k houslím. Šance, že pouze půjdem do druhýho patra, což je místo na nalezení třídní knihy velice nepravděpodobné, a třídnice nám sama skočí do ruky je, řekněme si to na rovinu, malá*...
Tím nechci obviňovat Matúše z toho, že na nás hrál divadýlko a celou dobu měl třídnici u sebe, pouze vyjadřují své nepochopení situace.
Ale to jsem se zase rozepsal nad něčím, nad čím jsem to neměl v plánu. Původní a jediný smysl tohoto článku měl být...Ale raději nebudu prozrazovat, aspoň mám téma na příště.

*možná trošku větší než tady.