Jednou, když mi bylo asi šest let, slyšel jsem, jak ve vedlejším pokoji táta velmi pěkně chválí mého o dva roky staršího bratra za to, co "naprogramoval" v ControlWebu. Máma vařila a mě si v tu chvíli nikdo nevšímal. Pod tíhou této skutečnosti ve mně něco hrklo, já se zvedl od stavebnice a předvedl jsem před tátou a bráchou velice ubohý a trapný výstup. "Až já budu tak starej jako Dušan, budu toho umět mnohem víc!", koktavě jsem řval skoro se slzami v očích. Neumím to dodnes.
Ikdyž možná už dávno upadla v zapomnění, dostkrát jsem se za tyto slova styděl. Hned po jejich pronesení jsem si uvědomil, že byla naprosto ubohá.
V dnešní době se některé děti chovají podobně jako já tenkrát. Stejně hloupě a trapně. Problém je však v tom, že už to dávno nejsou děti. Jsou to mladiství přibližně mého věku. Přečtou si na internetu článek, se kterým nesouhlasí a hned se v jejich mysli honí fráze "ses debil, di do pi*e, vubec nic o tom nevis....atd.". Bohužel, co ukryto v zákoutích mysli, vzápětí s pomocí klávesnice objevuje se na monitoru a komentář je na světě. Na interpunkci, velká písmena nebo snad slovosled se samozřejmě nebere nejmenší ohled. A co je nejdůležitější na takovém komentáři: za žádnou cenu se nepodepisovat!.
Člověk neví, jestli se má takovému chování zasmát nebo se nad ním rozbrečet. Lidí tohoto typu je však zástup téměř nekonečný a člověku, který by se pousmál by úsměv rychle ztuhl. Marně si kladu otázku, jestli si uvědomují, jak se tím ztrapňují? Je jim to jedno? 

Ve vedrech jezte psí polévku

30.6.2007: Přísně utajovaný Bart Simpson ukáže pindíka (iDnes.cz)
17.7.2007: I Saddám si rád zakřepčí (iDnes.cz)
18.7.2007: Fenek .... hádejte co? (fenecek.blogspot.com)

Vy, kteří fenka znáte, určitě víte, co udělal 18.7.2007, ale nemohu si přece odepřít pohled na ty zklamané obličeje těch, kteří nadšeně čekali na to, až fenek něco ukáže nebo zakřepčí. Těmto oznamuji, že 18.7.2007 se fenek vrátil ze země, kde prší 275 dní v roce, slunce nezapadá a trollové dávají dobrou noc.
Šťastní ti, kterým jsem odsud napsal pohled, šťastnější ti, které zdravím dnes, neboť pohled dle mých informací ještě nedošel.

Samozřejmě jsem nezapomněl na svou milou povinnost oslavit ve dnech nedávných 12.výročí pojmenování formátu MP3, 30. narozeniny švédské korunní princezny Viktorie a 15.narozeniny Honzovy. K této příležitosti jsem si koupil mobil a objednal repráky. A kdyby ti to, Honzo, připadalo málo, ještě si k oslavě tvého významného životního jubilea dokoupím paměťovku a datový kabel.



A nakonec přidám radu ze země svodody, ze Severní Koreje: Ve vedrech jezte psí polévku.

Edit: Repráky jsem nakonec koupil tyto.

Je to už pár dní, co nám bylo na dva měsíce dovoleno opustit ústav pro mladé gynekology* a užívat si letních prázdnin. I přes to, že nemám tolik volného času, kolik jsem předpokládal, stihl jsem učinit několik důležitých rozhodnutí. Za zmínku jistě stojí, že jsem si konečně na mobilu vypnul budík, takže už se nebudím v 7, nýbrž jako každý zdravý člověk někdy v intervalu od 9. do 11. hodiny ranní. Druhé, neméně důležité rozhodnutí spočívá v tom, že jsem změnil hudební repertoár, který jsem ochoten poslouchat nebo ho dokonce poslouchám rád. Jedná se o tyto alba:

Three Days Grace - One X
Animal I Have Become

(toto samozřejmě není oficiální klip, ale týká se největšího záporáka Prison Breaku a to si nemohu nechat ujít)



Lostprophets - Liberation Transmission; Start Something
Can't Catch Tommorow


...a nakonec to nejlepší:
Sonata Arctica - Ecliptica, Silence, Songs Of Silence, Winterheart's Guild, Reckoning Night, For The Sake Of Revenge, Unia
FullMoon


*zdá se mi, že jistá skupina studentů se opravdu snaží naši školu změnit na výše zmíněné zařízení. Sice neznám přesná jména, ale náplň jejich práce je, že všude, kde mohou kreslí **** a sami se občas jako **** chovají (v tom možná spolupracují i s některými zaměstnanci školy :X )
(**** je má autocenzura. ten, kdo je idiot a nechápe, případně není idiot a chápe, ale chce utrpět silnou morální újmu (což zase svědčí o jeho slabomyslnosti) nebo je idiot, nechápe a jestě k tomu chce utrpět silnou morální újmu, nechť klikne sem --> .
POZOR! Kdo je idiot a nechápe důsledky silné morální újmy ať nekliká!

Společný sajdkáry

Ještě před tím, než mi věrní čtenáři, kterých stále ubývá, vmetou do tváře (nebo chcete-li do ksichtu), že už jsem už dlouho nenapsal a že i to, co se právě chystám napsat už je promlčeno, popříp. už probráno tolikrát, že už to nikoho nezajímá, chtěl bych se trochu obhájit. Měl jsem totiž poněkud nabitý program. Chvilka nicnedělání, půlhodinka flákání, denní dávka lenošení následovaná válením s možným spánkem ... člověk taky někdy musí jíst, že jo. Také jsem podlehl závislosti na Prison Breaku. No a ve volných chvílích jsem se taky musel naučit Němčinu za poslední půlrok, neboť mi bylo slíbeno "takové malé komisionální přezkoušení". K tomu sice nakonec nedošlo, prolez jsem jen s kecama o rodině a výletu ... no a jsme u toho, výlet. Třídenní školní výlet v Horní Plané na Šumavě.
Morální stránce věci už se věnoval Honza, já se tedy zaměřím spíše na to, co na nás na výletě čekalo a co nás neminulo. Začal bych už cestou na nádraží, kde jsem ke svému překvapení potkal spolužáka ze základky. Cestou budu ve svém vyprávění i pokračovat, tenokrát už však cestou vlakem. Rychlík 666 JUNÁK nás do Českých Budějovic dopravil vcelku rychle ("rychle" v tomto případě neznamená rychle, nýbrž "podle jízdního řádu"). Nějak se ale číslo 666 projevilo: Fráňovi, Bobovi a Ondrüxovi se společnými silami podařilo vyhodit z okna flašku slivovice. První opravdový problém se ale vyskytl až při cestě obligátním štrůdlem. Samozřejmě, že se podělal, takže bylo naší nemilou povinností čekat asi hodinu a půl na odtah. V tu chvíli se mi vybavila scéna z minulého roku, kdy jsme se z výletu vraceli a strávili pár desítek minut až jednotek hodin v rozpáleném vagónu Supercity Windobona, ve kterém zrovna vypadla klimatizace čekajíce na náhradu pokažené slovenské lokomotivy. Po ujištění, že podobné situace se stávají asi jednou za deset let se mi opět vybavila scéna, tentokrát z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Nakonec jsme ale ve zdraví dorazili do penzionu Kameňák, kde jsme měli strávit příští tři dny a čtyři noci. Jeho správce si pro svou postavu brzy získal přezdívku Conan. Nemohu nezmínit několik jeho nezapomenutelných hlášek (jsou seřazeny chronologicky a myslím že celkem dobře vyjadřují vývoj Conanova pocitu z nás):
micak: Jedny tyčinky
Conan: Tady máš dvoje a upaluj, loupežníku.

C: Klucíí, nejste vy náhodou pitomcíí, vole?

C: /naštvaně/ ...ale takovej mrdník jsem tady ještě neviděl! ... Já jsem taky studoval na Biskupským gymnáziu. Ale v Budějicích. A tam byla elita, co si toho vážila. Což vy teda nejste.

Ony tři dny jsme pak strávili chozením po okolí, po Českém Krumlově a po Plechým nebo poflakováním, lehárem a lelkováním. Někteří se pak snažili dosáhnout nirvány alkoholovým opojením, což mělo za následek Conanův projev, jehož útržek jsem uvedl.
Nudu při cestě do Českého Krumlova jsme opět vyřešili originálním způsobem: Po ostatních cestujících (další třídě, která byla zrovna na šk. výletě v horní Plané) jsme házeli Conanův toaleťák. Bohužel pak jedna dívka z oné třídy toaleťák vzala a vyhodila, čímž všechnu srandu zkazila.
Alkoholová otázka je myslím dostatečně probrána Honzou.
A ty věrné, kteří to dočetli až sem a kteří se zajímají o to, proč jsem dal tomuto článku takový nadpis odkazuji na slovník hantecu.

Bon Jovi - Lost Highway

Lost Highway je album, které jsem tento rok asi nejvíc očekával. Když už dříve bylo oznámeno, že album se bude nést v country stylu, trochu mě to odradilo, ale když byl vypuštěn (You Want To) Make A Memory, řek' sem si, že to nemusí být až tak špatný. Teď, když už Lost Highway našlo své pevné místo v mé mp3 a jeho kvality zkoumám každou hodinu němčiny, pokusím se o takové menší recenzi této "rockové desky s vlivem Nashvillu".

První písní alba je Lost Highway, která byla známa už dříve, neboť se objevila v soundtracku filmu Wild Hogs, který měl premiéru v březnu. Celkem se píseň líbí, není ani moc rychlá, ani zbytečně pomalá. Ovšem mám k ní pár výhrad: melodie třetí sloky je velice podobná "staršímu" hitu The Beatles I've Just Seen A Face. A pak na konci stejně sloky se mi přiliš nelíbí jak Jon zpívá "Let's go!". Připadá mi to jako nějaký zoufalý výkřik dítěte/důchodce, který právě přišel o iluze. Celkově dávám 6,5/10.

Jako druhá se představuje Summertime. Zezačátku se mi moc nelíbila, ale brzy jsem se do ní zaposlouchal. Žádné větší výhrady k ní nemám, hodně se mi líbí (možná taky proto, že se u ní tolik neprojevil "vliv Nashvillu"), 9/10.

(You Want To) Make A Memory. Sice nevím, jestli bylo dobré dávat ji jako pilotní (dal bych asi nějakou rychlejší), ale jinak tady není co řešit, nádherná pomalá píseň, 10/10.

Čtvrtá v řadě Whole Lot Of Leaving je nepříliš výrazná country píseň. Je určitě kvalitně zpracovaná, ale mě si příliš nezískala. Dávám 7/10.

We Got It Going On se od zbytku alba značně odlišuje. Tuto píseň by si asi příznivec country nepouštěl příliš často. We Got It Moving On je laděná spíše rockově, je také jediná, kde jsem zaslechl Richieho talkbox. Nezní nejhůř, ale je tu jedno veliké ALE, které ji v mých očích sráží o dost níž: "Brothers and sisters, we're here to come together as one and love everybody." Po tomhle už by se člověk ani nedivil, kdyby dostal do ruky tužku a petici proti čipové totalitě, popříp. proti strašidlům. 5/10

Any Other Day je velice pěkná píseň, dost podobná písním z alba Have A Nice Day. Nevím, čím to je, ale narozdíl od písní z HAND bych si tuto s radostí nezanotoval. Každopádně podobných jsem čekal víc, 8/10.

Seat Next To You je melodická, hodně hluboká. Dost se mi líbí, ale v "konkurenci" Make A Memory v albu trochu zaniká. 8,5/10

Everybody's Broken je typická Bon Jovi píseň. Velice pěkná melodie, kytara, moc se mi líbí. 9/10

Píseň Til We Ain't Strangers Anymore, nazpívaná s country zpěvačkou LaAnn Rimes je úžasná pomalá balada ze které je cítit množství emocí. K tomu přičteme nádherná kytarová sóla a máme nejlepší píseň Lost Highway. Jednoznačně 10/10. A dal bych i víc, kdyby to bylo možný.

Desátou písní je The Last Night. Moc se mi líbí melodie i text, další skvělá píseň v Lost Highway. 9,5/10

One Step Closer. Bylo těžké dneska v němčině nezačít zpívat ááááám uan step klousr, tato píseň k tomu vyloženě svádí. Nejpohodovější píseň alba, taky jedna z nejhezčích. 10/10

Album uzavírá I Love This Town. Při jejím poslechu si šlověk zase vzpomene, že poslouchá desku s country prvky. Též si uvědomuje, že country a rock jde skvěle skloubit. 9,5/10


Bon Jovi se povedlo zatraceně dobrý album. Písně, které se mi příliš nelíbily, byly převálcovány písněmi, ze kterých jsem nadšen. Lost Highway je velice povedené a krásně melodické album. Ještě jedna věc mi při prvním poslechu přišla poněkud nepovedená: V albu se velice často vyskytuje ten starý trik, že uprostřed písně se všechno ztiší, pár sekund je ticho a pak BAF! refrén. Celkové Lost Highway hodnotím 8,5/10.

Do Not Laugh

Ačkoli je konec školního roku blízko, školního stresu neubývá. Dnešní scéna s třídní knihou je toho důkazem.
Pro čtenáře neznalého nedávných událostí upřesním, že ke ztrátě třídní knihy došlo v pátek mezi 9:40 a 10. hodinou ranní v pátek, na kterýžto čas připadá přestávka mezi tělesnou výchovou a matematikou. Okamžitě byla učiněna opatření, která měla za účel třídní knihu nalézt: Zjištění, kdo dotyčný předmět viděl naposledy a kde, důkladné prohledání udaného místa, vyslechnutí svědků, zvážení a prověření všech možných alternativ. Bez úspěchu. Upřímně, z této ztráty si ještě nikdo nic moc nedělal, taky to nebylo poprvé. Resp. starosti měly pouze osoby za třídní knihu zodpovědné. Studená sprcha ovšem přišla se sdělením, že pokud třídní knihu dneska nenajdeme, nepojedeme na na příští týden naplánovaný školní výlet. Po pronesení těchto vět nastala věc v matematice opravdu nevídaná - hrobové ticho. A nebylo krátké, což vypovídá o vážnosti situace. Pesimisté měli okamžitě jasno - nikam nepojedem. Realisté odpadli až po opakoveném (a důkladnějším) hledání, které jsme prováděli po čas přestávek. O volné hodině, kdy už jsme byli v koncích a už jsme hledání vzdali, kráčeli jsme s Honzou a Matúšem do knihovny. Najednou Matúš začně něco lovit za topením a hle, vytáhne naši třídní knihu.

Zatímco všichni řeší KDO ji tam dal, dle mého názoru je mnohem větší záhada JAK jsme ji mohli najít. Sice jsme ji předtím hledali jak debilové, ale nakonec jsme k ní stejně přišli jak slepej k houslím. Šance, že pouze půjdem do druhýho patra, což je místo na nalezení třídní knihy velice nepravděpodobné, a třídnice nám sama skočí do ruky je, řekněme si to na rovinu, malá*...
Tím nechci obviňovat Matúše z toho, že na nás hrál divadýlko a celou dobu měl třídnici u sebe, pouze vyjadřují své nepochopení situace.
Ale to jsem se zase rozepsal nad něčím, nad čím jsem to neměl v plánu. Původní a jediný smysl tohoto článku měl být...Ale raději nebudu prozrazovat, aspoň mám téma na příště.

*možná trošku větší než tady.

ICQ aneb jak být anonymní debil

Icq používám hlavně jako způsob domluvy, případně pokecu s kamarády. Ovšem, jak se zdá, ne každý si o icq myslí totéž.

Těžko se člověku stane, že ho na ulici potká třináctiletá dívka toužící s ním mluvit o svých problémech. Na icq je toto věc zcela běžná. Holky z Práglu asi nemají nic jiného na práci, než aby se bavili s lidmi, které nikdy neviděli, o tom, že jim rodiče ve třinácti nechtějí povolit piercing, že po nic spolužák házel jogurt, ale přitom je balí, tak jak je to možný nebo jak Tokio Hotel změnil jejich život. Tato děvčata také zřejmě neví, co chtějí, takže občas vznikne zajímavá konverzace jako například tato:
********* (19:35:53 4/04/2007)Authorization Request
Prosím, autorizujte můj požadavek a přidejte si mě do vašeho seznamu kontaktů. ICQ#: *********
[nick] (19:54:15 6/04/2007)
You were Added
[nick] (19:58:24 6/04/2007)
kdo si?
Pudl (19:59:00 6/04/2007)to bych se mozna mel ptat spis ja...
[nick] (19:59:23 6/04/2007)no ja newím!
[nick] (19:59:28 6/04/2007)kolik mas roku?
Pudl (19:59:50 6/04/2007)kolik ty?
[nick] (20:00:32 6/04/2007)to je jedno ja si te vymazu a ty me taky ju?
Opravdu nevím, co je na tom tak uspokojujícího.

Jiná dívčina se mi při podobném schématu konverzace svěřila, že je jí 15 let. Podivil jsem se nad tím, protože v detailech uživatele měla uveden věk 16. Poté, co jsem byl poučen, že "to je jen tak" z ní vypadlo, že je jí vlastně 12. Je též zajímavé, že tato slečna má přibližně každý měsíc jiný nick. Upřímně, ani bych se nedivil, kdybych zjistil, že jsem se bavil se sedmiletým schizofrenickým transsexuálem.

Poměrně zábavnou jsem shledal tuto otázku, na níž jsem byl též tázán: "hele, co tim jeden klukcina myslel, kdyz mi dnes rekl, ze je mi videt pod sukni?" Myslím, že to snad nepotřebuje komentář.

Ale aby se dívky necítily poníženě, že z jejich řad vyšla taková individua, uvedu ještě jeden případ. Ten se mi ani nesnažil namluvit, že má piercing v obočí, ani se nezeptal, jestli ho balí ten kluk, co mu hodil penál do koše. Důvod vyžádání mé autorizace byl mnohem prostší: "no já sem si tě přidal protože sem ratlík a ty pudl...mám i boxera atd."

Ovlivněn úžasným fejetonem Pömsta, napadá mě teorie ne nepodobná teorii Tomáše Baldýnského: Jde o tajnou akci naší vlády, která má za cíl omezit počet sebevražd. Po rozhovoru s takovým člověkem si člověk prostě nemůže říct, že za nic nestojí. V případě, že se mýlím, bohužel musím konstatovat, že debilita na internetu se šíří závratnou rychlostí.