ICQ aneb jak být anonymní debil

Icq používám hlavně jako způsob domluvy, případně pokecu s kamarády. Ovšem, jak se zdá, ne každý si o icq myslí totéž.

Těžko se člověku stane, že ho na ulici potká třináctiletá dívka toužící s ním mluvit o svých problémech. Na icq je toto věc zcela běžná. Holky z Práglu asi nemají nic jiného na práci, než aby se bavili s lidmi, které nikdy neviděli, o tom, že jim rodiče ve třinácti nechtějí povolit piercing, že po nic spolužák házel jogurt, ale přitom je balí, tak jak je to možný nebo jak Tokio Hotel změnil jejich život. Tato děvčata také zřejmě neví, co chtějí, takže občas vznikne zajímavá konverzace jako například tato:
********* (19:35:53 4/04/2007)Authorization Request
Prosím, autorizujte můj požadavek a přidejte si mě do vašeho seznamu kontaktů. ICQ#: *********
[nick] (19:54:15 6/04/2007)
You were Added
[nick] (19:58:24 6/04/2007)
kdo si?
Pudl (19:59:00 6/04/2007)to bych se mozna mel ptat spis ja...
[nick] (19:59:23 6/04/2007)no ja newím!
[nick] (19:59:28 6/04/2007)kolik mas roku?
Pudl (19:59:50 6/04/2007)kolik ty?
[nick] (20:00:32 6/04/2007)to je jedno ja si te vymazu a ty me taky ju?
Opravdu nevím, co je na tom tak uspokojujícího.

Jiná dívčina se mi při podobném schématu konverzace svěřila, že je jí 15 let. Podivil jsem se nad tím, protože v detailech uživatele měla uveden věk 16. Poté, co jsem byl poučen, že "to je jen tak" z ní vypadlo, že je jí vlastně 12. Je též zajímavé, že tato slečna má přibližně každý měsíc jiný nick. Upřímně, ani bych se nedivil, kdybych zjistil, že jsem se bavil se sedmiletým schizofrenickým transsexuálem.

Poměrně zábavnou jsem shledal tuto otázku, na níž jsem byl též tázán: "hele, co tim jeden klukcina myslel, kdyz mi dnes rekl, ze je mi videt pod sukni?" Myslím, že to snad nepotřebuje komentář.

Ale aby se dívky necítily poníženě, že z jejich řad vyšla taková individua, uvedu ještě jeden případ. Ten se mi ani nesnažil namluvit, že má piercing v obočí, ani se nezeptal, jestli ho balí ten kluk, co mu hodil penál do koše. Důvod vyžádání mé autorizace byl mnohem prostší: "no já sem si tě přidal protože sem ratlík a ty pudl...mám i boxera atd."

Ovlivněn úžasným fejetonem Pömsta, napadá mě teorie ne nepodobná teorii Tomáše Baldýnského: Jde o tajnou akci naší vlády, která má za cíl omezit počet sebevražd. Po rozhovoru s takovým člověkem si člověk prostě nemůže říct, že za nic nestojí. V případě, že se mýlím, bohužel musím konstatovat, že debilita na internetu se šíří závratnou rychlostí.

Změna

S ICQ5 jsem vyžíval asi půl roku. Tenkrát pro mě icq bylo něco úplně nového. Po onom půl roce jsem přešel na QIP a k používání ICQ5 nebo později naprosto odporného ICQ5.1 už by mě asi nikdo nedonutil. S "pětjedničkáři" taky přišel nový problém: Úplné znemožnění komunikace s nimi s pomocí smajlíků. Ačkoli jejich změna na staré dobré smajlíky z ICQ5 je velice jednoduchá, spousta lidí nadále kryje své odporné 5.1 smajlíky a nedá na ně dopustit (přitom nevěřím, že by se někomu líbily a pokud ano, dotyčný zřejmě nemá žádné estetické cítění). Naštěstí ICQ6 vrátilo defaultní smajlíky do starých kolejí (ale bohužel také skoro nikdo z mého contactlistu z 5.1 na 6 nepřešel). Ale to jsem, pln rozhořčení nad hnusotou a kyčovitostí 5.1 smajlíků, trochu odbočil. Teď každopádně nastala situace podobná přechodu z ICQ5 na QIP, a totiž přechod z QIPu na Mirandu.
Mirandu už jsem zkoušel předtím několikrát. Vyzkoušel jsem vždy pár packů, ale v každém mi něco nevyhovovalo, něco se mi nelíbilo a já neměl trpělivost si to, jak říkají drsňáci, customizovat (což znamená wočekovat pluginy a ty, co mi vyhovují tam nechat, aby mi to připadalo cool). Až předevčírem jsem na bratrův podnět vyzkoušel BigMuscle's Miranda Pack a na tom mi vyhovovalo v podstatě vše.
Hned jsem provedl pár (zvláště kosmetických) změn a nyní jsem s Mirandou opravdu spokojen. Jelikož jsem použil tmavší skiny Mirandy, což mi nesedělo se skinem Windows, změnil jsem skin Windows na Microsoft Zune. Pak jsem ještě použil novej skin do Opery a Winampu. Nakonec to dopadlo takhle:


Jen doufám, že z toho nedostanu depresi...

Breaking Benjamin

Když jsem o letních prázdninách r. 2006 poprvé shlédl I'm Still Seeing Breen, byl jsem uchvácen. Ostatně jako asi každý, kdo toto video viděl a hrál Half-Life 2. Paulu Marinovi se naprosto skvěle podařilo vystihnout atmosféru HL2. Zezačátku úplná bezmoc, nejistota a strach z režimu po té přechází v obrovské povstání. Při záběru na koně se mi vždy vybaví scéna ze hry, kdy v rozbořených budovách City 17 povstalci bojují proti striderům a všudypřítomným vojákům a s děsem v očích řvou "THE HORSE! HEAD FOR THE HORSE!!", prostě nádhera. A to vše za úžasného hudebního doprovodu Breaking Benjamin. Komu by neběhal mráz po zádech při záběru na cedulku Ravenholm se slovy "You're so cold, but you feel alive..."? Kdo by zůstal klidný při demonstraci moci a teroru "našich dobrodinců", když při tom zní "Show me how defenceless you really are."?
No zkrátka přes toto video jsem se dostal k poslouchání Breaking Benjamin. Hned jsem si sehnal obě jejich alba Saturate [2002] a We Are Not Alone [2004] a na Phobiu jsem byl natěšenej jak malej kluk na nový LEGO (moc dlouho jsem ale čekat nemusel, protože shodou okolností Phobia vyšla jen pár dní poté, co jsem BB začal poslouchat, konkrétně 8.srpna). No ale všechno jednou omrzí a vhledem k tomu, že jsem si BB pouštěl několikrát denně, za pár (desítek...nevim, nemám představu) týdnů se tak stalo.
Včera, když jsem poslouchal starší tvorbu Sum 41, se mi nějak do playlistu dostal i BB. Jelikož jsem už delší dobu nic moc neposlouchal (teda až na Rise Against, od kterých se mi začalo líbít album Siren Song Of The Counter Cult, který mi předtím přišlo moc tvrdý. Momentálně čekám na Lost Highway od Bon Jovi a Underclass Hero od již zmíněných Sum 41), zaradoval jsem se a teď to zas poslouchám furt.
Ještě stojí za zmínku vznik jména skupiny: Frontman se jmenuje Benjamin Burnley. Ještě než působil ve skupině, zpíval na nějaké akci se zapůjčeným mikrofonem, který se mu podařilo rozbít. Majitel mikrofonu poté pronesl "Thanks to Benjamin for breaking my fucking mic." a jméno bylo na světě.

London 2007

Odlet proběhl celkem v pohodě. Jen ve Fráňově batohu se skrývala velice nebezpečná Marska. Ačkoli měl personál jistě chuť, přemohl se a Fráňovi ji vrátil. Následoval můj první let, který jsme taky přežili ve zdraví. Po dlouhé a nudné cestě ze Stanstedu do Londýna na nás eště čekala neméně nudná cesta do hotelu (ještě s přídavkem v podobě čtvrthodinového čekání na ulici, než se zjistilo, kterým směrem je metro). V metru jsme mohli poprvé obdivovat slušnost a čistotu Londýna. Když totiž v Londýně do někoho vrazíte, on se Vám ještě omluví. Kdyby se to stejné stalo v Brně, jediné, čeho bychom se dočkali by byla fráze "Co děláš, pi*o!", ti slušnější by se pouze zatvářili kysele. V metrech a tunelech atd. je pak úplně čisto, žádný odpadky, tagy atd. Ne jako u nás, kde si každej debil koupí sprej a jde nakreslit kosočtverce na všechny zdi, co zná (nechci tím odsuzovat všechny street-artery, někteří jsou fakt dobří a dosti zdem to prospívá, ale hodně jich je jenom "kosočtvercového", nebo "rádoby-tagerského"typu" - rozuměj prasata, kterým není blbý počmárat novou fasádu sousedova baráku).

Když jsme zřeli hotel, ještě jsme byli celkem v pohodě, zvenku vypadal celkem normálně, žádnej přebytečnej luxus, ale nic hroznýho. Místo klíčů jsme dostali karty podobný kreditkám, tak to taky vypadalo nadějne. Jenže všechna očekávání záhy padla. Hlavní schodiště bylo požární schodiště s kobercem. Pokoje byly strašně malý, na 6 metrů čtverečních se muselo vejít 6 lidí. Postele strašně vrzaly, záchod skoro nesplachoval (aby spláchl, musel se "napumpovat"). Ty slavný karty se každou chvíli podělaly, tak člověk musel valit na recepci je vyměnit. Snídaně byly každej den stejný (a stejně hnusný). No prostě hrůza.

První den jsme pak prohlíželi Londýnské památky (ostatně stejně jako celý pobyt). Jenže jsme dostali průvodkyni původem z Polska, která vůbec neuměla mluvit. Ne, že by se tomu nedalo rozumět, ale výslovnost byla nemožná. Program byl celou dobu v podobném duchu, v sobotu jsme také prohlíželi Londýn (ale tentokrá už s jiným, dost dobrým průvodcem), v neděli Cambridge a v pondělí jsme navštívíli Greenwich, London Eye a nějaký muzea.

Třešničku na dortu Royal Bayswater Hotelu, kde jsme byli ubytováni, nám místní nachystali na pondělí večer. Když jsme přišli na pokoj, první co se ozvalo bylo "Ty vole, tady je uklizeno.". Naštestí uklizeno nebylo, jen někdo naházel hadry na jednu hromadu. Ostatní ale dopadli hůř: Dva pokoje úplně vystěhovali. Obyvatelé těch pokojů pak museli hodinu čekat na recepci, nevěda zda ještě svoje věci uvidí. "Naštěstí" se ukázalo, že ty zavazadla jsou pouze naházená v pytli. Vystěhovaným se pak dostalo jiných pokojů. Ale důvod tohoto vystěhovnání nikdo pořádně nevysvětlil. Prostě královské ubytování, no...

Odlet pak proběhl taky v pořádku, jen Ráďa musel vyhodit dežik nebo co to bylo za 400,-, protože ho měl v přiručním zavazadle a Fráňovi zase vyházeli batoh, protože tam měl pomazánku v tubě, kterou zabavili (čímž jsem byl poškozen i já, protože jsem měl domluveno, že v letadle mi Fráňa jeden chleba s pomazánkou věnuje za to, že jsem mu dal 5 pencí.).

Celkově se mi ale pobyt dost líbil, jsem spokojen. Londýn je pěkný město, možná se tam ještě podívám.

A ještě tady přihazuju fotky:

London 2007